Nezávislý portál o moderních společenských hrách pro děti i dospělé.
Novinky 2017

Jak jsem neměl rád svého šéfredaktora aneb hodnocení deskových her (1. část)


Otevíráme téma hodnocení her. Těšit se můžete na sérii článků. Věříme, že pro vás budou přínosné a že vám pomohou v lepší orientaci ve světě moderních deskových her. Zde je první část od Aleše.


Vybrat si za téma článku způsob hodnocení deskových her, může zavánět touhou být programově extravagantní a provokativní. Dráždit kolegy, šéfredaktora, čtenáře i firmy. Jenže tohle temné semínko ve mně klíčí dlouho, opravdu dlouho. Shodou okolností se o mě otřely dva intenzivní zážitky související s tímto námětem. Už mi prostě nezbývá, než nechat rozběhnout ruce po klávesnici a nechat je žít vlastním životem.

Hned v úvodu je nutné upozornit na to, že text je koncipován vysoce subjektivně a vychází z vlastních zkušeností, názorů jak tvůrce textů a recenzí, tak z pohledu sebe jako čtenáře. Přesto v sobě necítím potřebu stranit některému konkrétnímu nebo dokonce svému vlastnímu přístupu a všechny pohledy na způsob popisu konfrontace hráče a hry mi připadají legitimní. Asi hlavním důvod, proč se vrhám do těchto chladných vod, je zažehnout ve čtenářích neohrožený přístup ke čtení článků a sledování videí. Varovat je před nebezpečím manipulace ze strany psavců, kteří si sami mnohdy možná svoji sílu a moc neuvědomují.

Subjektivní alibismus

Jednou z mých osobních nočních můr v roli autora recenzí je chvíle, kdy si někdo vylistuje mé články na hrajeme.cz a zjistí, že valná většina hodnocených her je hodnocena čtyřmi hvězdičkami. Popravdě to lze udělat už teď. Obhájit svůj vlastní přístup k udílení známek – v tomto případě hvězdiček – je jednou z částí motivace ponořit se do tohoto chvějícího se tématu.

Snadno lze totiž nabýt dojmu, že @lladjex jednoduše nemá takzvaně „koule“ na to, aby nějakou hru zpráskal jak prašivého psa. Alibisticky uděluje přinejlepším průměrná hodnocení a v textu kolem nedostatků oblézá jak schlíplá slepice.

Trik spočívá v tom, že jsem se rozhodl recenzovat dobré hry. Respektive, abych byl přesnější. Rozhodl jsem se nerecenzovat takové, které si myslím, že jsou blbé. Obě věty zdánlivě vyjadřují to samé, ten samý přístup. Není to však pravda. Bude ovšem zapotřebí obšírnějšího vysvětlení, kde se nevyhnu příkladům konkrétních her.

Když jsem virtuálně vstupoval na hrajeme.cz, bylo potřeba dvou kompromisů mezi mnou a šefredaktorem Jakubem Dobalem. Byť nemůžu jako podpis svých textů používat jen @lladjex (pseudonym křížený s přezdívkou), dohodli jsme se na jménu ve jméně. Nechť nadále zvou tě Aleš Alladjex Matas. Druhý kompromis je však jednostranný, protože můj vstup mezi manipulátory s názory čtenářů byl podmíněn tím, že budu udělovat hvězdné ohodnocení recenzované hře. Chvíle, kdy jsem svého šéfredaktora neměl rád.

Paradoxně mnou opovrhovaný číselný systém hodnocení čehokoliv mi poskytl nemálo podnětů na přemýšlení, jak vlastně hry hodnotím, co je pro mě při psaní textů důležité. Zároveň si více všímám přístupu ostatních recenzentů i způsobů hodnocení. Ale vraťme se k mému srabáckému alibismu a jak to s ním vlastně je.

Ještě před týdnem by mně nezbývalo než sáhnout do minulosti pro příklad hry, kterou jsem zhusta soudil a až za mnoho let poznal, jak neprávem a hloupě. Odložím-li rodinu na vedlejší kolej, miluji deskovou hru »Puerto Rico«. Jásal jsem, když se objevili dvě hry vycházející ze základního principu této klasiky. »San Juan« se bez problémů zaklínil do mé přízně, ale »Dobyvatelé vesmíru« mě zklamaly. Hra mi přišla překombinovaná. Na přednášce o designu karet jsem ji použil jako příklad nepřehledného skloubení milionu ikon a textu. Karetka byla v mých mladických očích odsouzena k zániku a kolikrát jsem na ni hodil minimálně nevlídné slovo. Když se doprodala a zmizela z trhu, byl bych ten poslední, kdo ji začne oplakávat.

V mém deskoherním životě uběhly eony. Nějakou bizarní shodou okolností, konstelací žetonů a tokenů se Dobyvatelé vesmíru ocitly na herním stole u přátel mimo moji obvyklou herní skvadru. Je zřejmé, co přišlo. Překvapení z toho, že je to výborná hra. Frustrace z vlastní idiocie. Ale také osvícení, jak strašně, strašně moc záleží na tom, s kým hru hrajete a jak ji pochopíte. Hra sama není bez viny. I dnes si myslím, že grafika a množství ikon nejsou na kartách v kombinaci s textem ideální. Pokud to však hráč například s pomocí zkušenějších překoná, bude odměněn krásným, strategickým, čistě karetním zážitkem.

Není to samozřejmě jediný zážitek, který za léta mezi krabicemi mám. Dospěl jsem k filosofickému závěru, že najít opravdu „blbou“ hru, je prostě těžké. Důvody, proč se ke hře nevracíme, jsou rozličné. Nezaujme téma, herní mechaniky, druh přemýšlení. Někdy se člověk trefí do špatné skupiny, která mu může znechutit obecně kladně přijímanou deskovou hru. Pravidla jsou tak bídně napsaná; při vší snaze je nelze pochopit. Ale je opravdu některý z těchto důvodů tak objektivní, že si hra zaslouží nejnižší hodnocení?

Abych nakrmil svůj nenasytný alibismus další dávkou melasy, na otázku odpovím oklikou ve 2. části.

POKRAČOVAT


Související články:

 

Napsat komentář