Pokračujeme v seriálu o kooperativních a sólových hrách. V první části se Aleš věnoval především kooperativním hrám a ve druhá části sólovým hrám. Třetí část seriál uzavírá. Aleš se v ní zaměřil na hru Robinson Crusoe, která ho k tématu přivedla. Je to kooperativní hra, kterou si můžete užít i při hře jednoho hráče.
Vše je jednou poprvé
„Velké pohromy vznikají z malých příčin.“ Tohle japonské přísloví hezky popisuje fakt, že důvodem pro tento článek byla jedna jediná kooperativní desková hra. Tou je nádherný »Robinson Crusoe: Dobrodružství na prokletém ostrově«. Předchozí text o jednočlenných herních skupinách může snadno vyvolat mylnou představu experta na zábavu v osamění. Mé zkušenosti jsou veskrze teoretické. Kolikrát jsem zvažoval rozprostřít na stole Arkham Horror a střihnout si partičku jen s některým Prastarým. Jenže představa radostného výskání nad úspěšným hodem na kostkách u opuštěného stolu dává v mých představách zábavě příliš trpkou příchuť.
Robinson Crusoe je hra s poměrně hutnými pravidly, které dá práci nastudovat. Hráči, kteří s podobným typem her přicházejí do kontaktu poprvé mohou být vcelku zmatení. že ani po přečtení pravidel nemusí rozumět tomu, co se při hraní bude dít. Jedná se o specifikum her, jež ve velké míře používají karty spouštějící různé události ve hře. V pravidlech se lze například dozvědět vše o bouři, jejím efektu, žetonu bouře. Až při hře se protrhá mlhavá představa ve chvíli, kdy je odkryta a vyhodnocena příslušná událost, která nepříznivé počasí přinese.
Večer před společnou partií u nás v půjčovně jsem si hru rozložil na zemi, abych si odehrál několik zkušebních kol a pochopil, jak fungují základní mechanismy hry, zopakoval si přečtená pravidla a lépe prostudoval herní materiál, zejména karty událostí, dobrodružství a zvířat. Ke hře jsem lákal i svoji partnerku, ale naštěstí přišla až na druhé kolo. Naštěstí?
Ano, protože Robinson Crusoe je naprosto paradoxně fantastická solitérní hra. Zatímco ve většině her je varianta pro jednoho jen jakási komerční úlitba lepší prodejnosti, zde si v naprostém kontrastu můžete klást otázku, zda vlastně nějaké spoluhráče vůbec potřebujete.
Zásadní je totiž to, že hráči plánují akce všem charakterům ve hře společně. Ano teoreticky může každý ovládat jediného trosečníka, ale některé akce přímo vynucují součinnost dvou postav. Navíc potřeby námořníků, počasí, všudypřítomné nástrahy a nebezpečí neposkytují prostor pro přežití skupiny, která by v maximální možné míře nespolupracovala. Robinson Crusoe je tvrdá hra s přesnými herními mechanikami, která ač obsahuje kostky i karty, pracuje s náhodou jemně a využívá ji především k vyvolání nejistoty a tlaku na hráče. Nekoná se proto – pro někoho naštěstí – šílenství ameritrashových her, kdy potřebujete na 10 kostkách jednu 6, nepadne ani jedna, a vy proto prohrajete celou hru. Neúspěch je v Robinsonovi většinou skládačkou náhody, ale především chybných rozhodnutí a špatné strategie.
To, co ale v mých očích Robinsona Crusoe vyzdvihuje nad už trochu unavující stereotyp kooperativních her od FFG, jsou svěží mechanismy a zejména geniální práce s kartami událostí a dobrodružství. Většina příběhových her má na kartách texty, které nemají pro hru žádný význam („flavor“ texty). Bohužel v amerických hrách často působí jako dílo pubertálního fanouška fantasy a heroické výplody jsou spíš trapné a nudné. Čtou je většinou jen zarytí fanoušci, kteří si je opepří vlastními nápady a fantazií. V Robinsonovi jsou texty krátké, povětšinou věty o několika slovech. Působí dospěle a hlavně stačí k tomu, aby evokovaly naprosto přesně představu, o co v dobrodružství jde. Jejich čtení nezdržuje a naopak výborně podporuje atmosféru při hraní.
Karty dobrodružství mají ovšem další zajímavý prvek. Dvě části, z nichž jedna se vyhodnocuje okamžitě a druhá až je karta odkryta z balíčku událostí, kam je vmíchána. Obě části přitom mohou být pozitivní, negativní nebo jedna část příznivá a druhá nepříznivá. Každopádně hráči nejsou zcela vláčeni osudem a dopředu tuší, že přijde něco špatného, i když neví přesně, v kterém okamžiku. Mohou se tudíž zkusit na problémy dopředu připravit. Navíc obě části spolu příběhově souvisí a člověk má alespoň pocit, že ví, proč se mu ty hrůzy dějí.
Podobně se karty událostí nevyhodnocují okamžitě, ale přicházejí postupně. Hráči se mohou pokusit pohromám zabránit, nebo dokonce z dobré přípravy něco vytěžit. Samozřejmě příroda je nevyzpytatelná a nedá se předcházet všem tragédiím a nezdarům. A to je přesně to, co asi čekáte od rvačky trosečníků s protivenstvími na prokletém ostrově.
Vyzkoušel jsem si, že hru má velký smysl hrát i ve více hráčích, ale je velmi podstatné, aby všichni znali pravidla. Jinak budou vláčení hrou a těmi, co ji znají, a na oplátku jen těžko budou přínosem při plánování akcí trosečníků. Investovaná energie do nastudování téhle komplexní kooperativní strategie se podle mě bohatě vrátí v zábavě, kterou si lze užít v partě i samostatně. Díky různorodým scénářům je znovuhratelnost opravdu vysoká a fantastická atmosféra táhne k dalším partiím.
Robinson Crusoe je tak podle mého názoru unikátní solitérní hra. A i když vás bude víc, budete hrát opravdu kooperativně. Neznám hru s větší mírou spolupráce.
Pod čarou
Cílem tohoto seriálu rozhodně nebylo provést čtenáře historií kooperativních a solitérních her. Přinejlepším se může jednat o moji osobní verzi orální historie tak, jak jsem nástup těchto zajímavých a čím dál tím více populárních kategorií deskových her vnímal a vnímám. Podobně jsem se nesnažil o vyčerpávající přehled her, které do těchto skupin patří. Podstatná pro mě byla především významná role konkrétní hry v příslušném kontextu. Nechť mi to erudovanější a znalejší hráči odpustí.
Související články:
- Trosečníci u deskoherního stolu aneb co přináší kooperativní a sólové hry (1. část) – kooperativní hry
- Trosečníci u deskoherního stolu aneb co přináší kooperativní a sólové hry (2. část) – sólové hry
- Články o hrách po jednoho hráče (Hrajeme.cz)
- Články o kooperativních hrách (Hrajeme.cz)
