Až se mě léto zeptá, jak jsem plnil své deskoherní kostlivce v krabicích, s bohorovným klidem mu řeknu, že resty byly sežehnuty a ponořeny v prach díky řecké variaci na ráj. Space Cowboys si tak vedle výtečné karetky »Splendor« připisují další hluboký zářez. »Elysium« má několik vlastností, které ho minimálně v mých očích katapultují na současný Olymp mých oblíbenců.
Hra obsahuje osm balíčků různých bohů, nicméně pro každou hru se využije pouze pět sad. Přestože se některé efekty a karty mezi jednotlivými rodinami opakují, doplňující unikátní karty činí herní styl za jednotlivá božstva dostatečně odlišný. Všechny karty se navíc před začátkem hry promíchají, ale celý balíček se za jednu hru neprojde. Variabilita, která se z počátku může zdát kvůli osmero balíčkům limitovaná, je opravdu vysoká. Hráli jsme nejprve se základním doporučeným výběrem balíčků. V jiné hře jsme nalosovali stejnou sadu až na Athénu nahrazenou Hermem. Byl to diametrálně odlišný zážitek.
Naprosto fantastický je však systém získávání a placení za karty. Každý dostane čtyři sloupy: červený, zelený, modrý a žlutý. Hráč si z vyložených karet vybere jednu, na kterou má sloupy příslušných barev a pak jeden odloží. Trik je ale v tom, že odložit můžete sloup jakékoliv barvy. Naprosto jakékoliv! Žádné sbírání kostiček, žádné těžení zdrojů. V každé z pěti epoch začíná hráč se všemi čtyřmi sloupy, a ve čtyřech po sobě jdoucích kolech vždy něco získá a zároveň přijde o jeden sloup podle svého výběru.
Tenhle mechanismus má neskutečný dopad i na pořadí hráčů a interakci mezi nimi. Zatímco v jiných přemýšlivých hrách se člověk začne o protihráče a jejich tahy zajímat až po několika partiích, Elysium nedává jinou možnost, než od první hry a její první epochy sledovat to, co hráči sbírají a které barvy ještě mohou vyfouknout. Zatímco hrát první je skvělé, kvůli nejširšímu výběru karet, hrát poslední má výhodu informace, které sloupy již nejsou ve hře, což výrazně zjednodušuje rozhodování, kterého sloupu se zbavit.
Sloupy mají ještě jednu výhodu. Máte je pořád. Na začátku epochy jsou na tom všichni stejně a koupí si teoreticky vždy tři karty a jeden úkol (ty jsou čtyři pro všechny epochy pořád stejné). Nestane se tak, že by nový nebo slabší hráč byl úplně mimo hru. Sledovat je potřeba všechny. Všichni protihráči skrývají neustále potenciální nebezpečí.
Další perfektní mechanismus je práce se samotnými kartami. Ty v části zvané panství fungují jako akční karty poskytující různé efekty. V části nazvané Elysium naopak dávají body. Karty je třeba z panství během hry přesouvat do Elysia. Jenže mnoho přesunů během hry stihnout nejde. Hráč často podstupuje zoufalé rozhodování, zda si ještě kartu nechat kvůli výhodné funkci a nebo ji pro jistotu přesunout do bodového ráje.
Teoreticky je možné si body ostatních dopočítávat v průběhu hry. Karty, body, peníze, vše je veřejné. My jsme to ale nikdo nedělali a výsledek hry byl vždycky pro všechny nervózně očekávaným překvapením.
Hru jsem hrál ve třech a čtyřech. Nevidím důvod proč by neměla fungovat i ve dvou, pro něž je jen drobná úprava pravidel. Elysium má motivy z »Dominionu«, někomu připomíná »7 divů« a určitě by se našli i další zakuklené inspirace. Psát a povídat bych mohl dál a dál, protože z předchozího textů je doufám cítit moje nadšení z téhle novinky nominované na Spiel des Jahres. Jenže lepší je hru zkusit zahrát.
