Pokračujeme v seriálu o kooperativních a sólových hrách (viz první část). Ve druhém dílu se Aleš věnuje především hrám pro jednoho hráče.
Na vlastním písečku
Kooperativní hry jdou ruku v ruce s hrami, které je možné hrát v jednom hráči. Zapomeňme nyní na klasický karetní »Solitaire« nebo odebírací Mahjong na počítači, který ani žádným Mahjongem není. Podívejme se na zub moderním sólohrám.
Stejně jako jsem se před lety rozplýval nad možností spojit síly se spoluhráči, uchvacovala nás každá hra, která měla na krabici uvedeno od 1 do X hráčů. Tady mě už má paměť trochu zrazuje, ale první hrou pro jednoho, s níž jsem se setkal, byl s největší pravděpodobností Arkham Horror, po kterém následovaly famózní a famózně obtížné Ghost Stories.
Kooperativky, v nichž hráči pospolitě a svorně bojují proti hře samotné, přímo vybízejí k tomu, aby je mohl hrát jeden hráč. Hlavní cíl hry zůstává většinou zachován a je třeba pouze vyřešit nepřítomnost spoluhráčů. Některé hry se s variantou pro osamoceného hráče vyrovnávají lépe než jiné. Častá bývá úprava obtížnosti podle počtu hráčů; například za kolo se objeví méně příšer, volnější či striktnější je podmínka pro porážku a vítězství, atp. Druhá, značně využívaná možnost, je hraní za více hráčů nebo postav ve hře. Tuto variantu lze použít v podstatě u jakékoliv kooperativní hry, kde si hráč pomáhají a sdílí všechny informace společně.
Již zmíněné Ghost Stories jsou původně hrou určenou pro čtyři hráče. Menší počet spolustolovníků by bylo možné samozřejmě vyřešit tak, že některý z hráčů hraje za dva či více charakterů. Nicméně autoři si s variantou pro 1 až 3 hráče poradili tak, že postavy, které nemají ve svých otěžích konkrétní hráči, jsou jakýmisi pomocníky, jejichž akce řídí společný konsensus u stolu. Pomiňme zjevnou výhodu při hře ve třech, kdy by bez tohoto systému musel jeden hráč ovládat dva charaktery, zatímco zbylí hráči by vláčeli hrou pouze jednoho bojovníka. Přednost této úpravy spočívá především v atmosféře, protože hráč zůstává spjatý se svojí postavou mnohem více, než když jich ovládá více najednou.
Dříve řídce zabydlené čtvrti kooperativních i sólo her se v posledních letech notně rozrůstají. Hry pro 1 totiž rozprostírají svá chapadla i mezi klasické kompetitivní hry. Významným zástupcem moderních deskových her, který si nechal na krabici vyrazit zmíněnou magickou číslici je »Agricola«; hra, která dlouhou dobu trůnila na vrcholu žebříčku serveru BoardGameGeek. V současnosti má většina populárních her konverzi pro osamělé hráče alespoň v podobě fanoušky vytvořených pravidel.
Zatímco se v kooperativních hrách snažíte přežít, porazit arcidémona nebo ‚pouze‘ uhasit hořící barák s kočkou a psem, v kompetitivních hrách je povětšinou cílem pokořit vlastní skóre, které jste dosáhli v předchozích hrách.
Budu se rouhat, ale domnívám se, že důvod, proč jsou některé hry – jako například zmíněná Agricola – vhodné pro solitérní varianty, je ten, že jsou takové ve svém základu. Obsahují malé množství interakce mezi hráči a je víceméně jedno, jestli hrajete sami nebo proti někomu jinému. Hry s velkou mírou interakce většinou vyžadují nezanedbatelné zásahy do pravidel a zážitek ze samostatného hraní se liší od hry podle normálních pravidel.
Poslední rok či dva ale naznačují, že se hraní deskových her může v budoucnu hodně proměnit. Deskové hry čím dál tím častěji očumují své počítačové sourozence; přebírají nejen témata, ale i herní mechanismy. Čistě kompetitivní civilizační hru »Historia« si můžete díky implementaci botů zahrát také sámi. Pojem ‚bot‘ (zkratka od slova robot) vychází právě z FPS vidoher a označuje počítačem řízené protivníky. Zde je poměrně zásadní rozdíl v mechanismech nepřítomných hráčů oproti kooperativním hrám, v nichž nemusí hra charaktery ovládat, ale rozhodnutí nechává plně v rukou hrajících; například výše zmiňované Ghost Stories. Naproti tomu v kompetitivní hře, jako je například Historia, nemůže mít hráč nad boty kontrolu. Ti se snaží pomocí předem daných pravidel s hráčem soupeřit podobně jako živý protivníci. »Dungeon Twister« obsahuje karty, s jejichž pomocí jsou boti naprogramovaní. Akce seřazené podle priority reagují na hráče a jeho postavy.
Nicméně tou skutečnou revolucí nebo přinejmenším viditelnou evolucí je použití přenosné elektroniky při hraní. Tablety a chytré telefony umožňují vytvořit hru jako mnohem sofistikovanějšího a nepředvídatelného protivníka, ale také doplnit hráče, kteří u stolu chybí. Loni lokalizovaný »XCOM: Desková hra« je perfektním příkladem hry, která zachovává hutnou atmosféru videoherní předlohy, ale zároveň jde pořád o skvělý deskoherní zážitek, který si užijete s ostatními. Anebo sami ve variantě pro jednoho. Zásadní pomůckou je ovšem tablet nebo telefon, které generují částečně náhodné události bez zásahu hráčů a odbourávají nutnost, aby někdo musel zastávat nudnou roli gamemastera.
Koho moderní solitéry zaujali a rádi by si rozšířili obzory, které z her opravdu stojí za vyzkoušení, rozhodně doporučuji geeklist na boardgamegeeku, který každoročně volí 100 nejlepších sóloher.
Nebyla by tato kapitola kompletní, kdybych se nezmínil o moderních deskovkách, které jsou určeny právě a jen pro jednoho hráče. Zde si myslím stojí za zmínku především hra »Freitag« charismatického tvůrce Friedmanna Friese. Jaké lepší téma byste si mohli zvolit než osudy trosečníka na pustém ostrově? Je to karetní hra, v níž překvapivě hrajete za Pátka (německy Freitag), který se snaží udržet svého Robinsona při životě. Pokud byste se ale raději zhostili role samotné posádky, která zůstala na ostrově trčet, a raději nahradili rozvernou atmosféru poněkud hutnějším klima, máte příležitost ve hře Robinson Crusoe. Té se budu podrobněji věnovat příště.
Třetí, závěrečná část se věnuje hře Robinson Crusoe, která stála u zrodu tohoto seriálu.
Související články:
- Trosečníci u deskoherního stolu aneb co přináší kooperativní a sólové hry (1. část) – především o kooperativních hrách
