Kooperativní hry oslovily v poslední době široké publikum a jejich obliba stoupá. Jak k tomu došlo a kde jsou počátky tohoto úspěchu? Tomuto tématu se věnujeme v prvním dílu seriálu o kooperativních a sólových hrách. Řada kooperativek totiž umožňuje i hru pro jednoho hráče.
Sama doma
Důvodů proč se nadšený deskoherní hráč ocitne u svého stolu osamocený je povícero. Nemusí to být vždy nedostatek spoluhráčů. Může mít partnerů celý kotel, ale on by si rád konečně zahrál těžkotonážní eurovku nebo epický sedmihodinový ameritrash. Jenže nálada je na stopadesátý filler, párty nebo znalostní hru. V osamění se často ocitne i zarytá deskoherní fanynka, kterou čeká přinejlepším několikaměsíční vězení na mateřské. Trvá-li herní půst příliš dlouho, může být záchranou nějaká hra pro jednoho.
Cítím tik v oku, nervózní záškuby koutku úst. První odstavec vyvolává vskutku hrůzné představy. Ale ani přesto, že už jsem v podobných situacích byl několikrát, jsem magii hraní sólových variant nepropadl. Deskovky jsou fajn, ale polovinu zážitku myslím tvoří spoluhráči. V osamění raději sáhnu po myši, klávesnici nebo gamepadu a zahraju si něco na počítači.
Jenže na jaře letošního roku vydalo Albi v kompletním českém překladu deskovou hra »Robinson Crusoe: Dobrodružství na prokletém ostrově«. Hra, která mě vyprovokovala podívat se na zoubek hrám kooperativním i těm, které jdou hrát v jednom. Dvě kategorie, které jsou si hodně blízké.
Bratři ve zbrani
Výročí mi protékají mezi prsty jako med z rozbité sklenice. Něco udržím, ale obdivuji všechny páry, které spolu chodí a slaví, kdy a kde se potkaly, daly si první pusu, atp. Na první setkání s kooperativními hrami se ale pamatuji naprosto přesně. Víc jak před deseti lety jsem v Londýně slintal nad policemi plnými nových deskovek, o kterých jsem četl jen na internetu. Ven jsem pak odcházel hrdě, obtížen dvěma kousky od Days of Wonder.
Jednou z her byl »Shadows over Camelot«. Ze čtení pravidel na letišti mi v hlavě vždy vytane upozornění v úvodu, že: „Tahle hra je jiná. Hrajete v ní spolu proti hře.“ Dokladem toho, že před dekádou nebyly kooperativní hry rozhodně běžnou kategorií rozkládanou na herní stoly, je i začátek ‚dobového‘ popisu ze Zatrolených her: „Shadows over Camelot je jedna z mála her, kdy hráči hrají společně proti hře a nemusí mezi sebou soupeřit.“
Těžko lze smést snítku vlastních emocí, která leží na Stínech nad Kamelotem. Nicméně hra měla nepopiratelný dopad na rozšíření tohoto specifického žánru. Společnost Days of Wonder se na poli deskových her etablovala slavným Ticket to Ride, Spiel des Jahres z roku 2004. Hry této firmy se vždy vyznačovaly špičkovým grafickým zpracováním, které v té době nemělo konkurenci. Navíc krásné plastové figurky rytířů kulatého stolu byly dodávány vyřezané v samostatném blistru. Především se ale jednalo o rodinnější hru evropského stylu. To znamená kratší herní dobu, relativně jednoduchá pravidla a jistou mírou strategie a intelektu, které je nutné při hraní použít. Kooperativní hry se tak dostaly z kutlochů deskoherních narkomanů k běžným hráčům.
Ve stejném roce, jako vyšel Shadow over Camelot, tj. 2005, vyšla druhá kooperativní hra, která měla nepopiratelný pozitivní dopad na popularitu žánru. Hráči se mohli vypravit do hrůzou prolezlého města »Arkham Horror« od Fantasy Flight Games. V jistém smyslu jde o protipól ke Kamelotu. Hra se může protáhnout na 3 a více hodin, těžko v ní lze kalkulovat a plánovat, protože je prolezlá náhodou až běda. Jenže atmosféra, kterou hra sama na stole vystaví, kane přes jeho okraje.
Samozřejmě ani jedna ze zmíněných her není první ‚kooperativkou‘. Stačí projít databázi na BoardGameGeek, kde jim historicky předchází stovky her zařazených do stejného žánru. Přesto se jedná o zlomové kousky, které kromě dvou tří výjimek zůstaly ve všeobecném hráčském povědomí dodnes.
Ač se to může zdát neuvěřitelné, tak v Čechách okolo roku 2005 stolní hry rozhodně nepatřily k běžné zábavě. Zajímavé kousky se daly sehnat maximálně v Praze nebo z ciziny. Službu, kterou udělal mezi hráči Arkham Horror a Stíny nad Kamelotem, udělal mezi běžnými hráči »Pandemic«. Opravdu jednoduchá pravidla, sympaticky krátká herní doba, navíc v kompletní české lokalizaci byly zbraně, které jej zařadily do čela her i pro ‚obyčejné lidi‘.
Pandemic navíc jasně ukázal jednu nezanedbatelnou přednost kooperativních her a jednu stinnou stránku. I poměrně komplexní hru je možné hrát se začínajícími hráči či dětmi, aniž by bylo nutné vysvětlovat všechny detaily pravidel dopředu. Protože všichni spolupracují, stačí potřebné informace zmínit až ve chvíli, kdy je to potřeba. Nebezpečí ale číhá u nevyrovnaných skupin a vítězství chtivých jedinců. Snadno může některý hráč převzít otěže hry, říkat ostatním, co mají dělat … a tím jim hru dokonale znechutit.
Všichni za jednoho a možná jeden za všechny
Když se člověk rozhodne roztřídit domácí bordel v papírech, účtech a dokladech, vždycky narazí na nezařaditelný kus, který patří na několik míst současně nebo je naopak kategorií sám pro sebe. Podobnému zoufalství může propadnout ten, kdo by chtěl roztřídit deskové hry. Proto podobnou utopii necháváme v pařátech tvůrců herních webů a podíváme se na nesourodou směs mechanismů, s nimiž se můžeme setkat v kooperativních hrách.
V Čechách má paradoxně kooperace v jedné ze svých podob dlouholetou tradici. Přestože se nejedná v zásadě o deskovou, ale o společenskou hru, takzvané »Palermo«, »Městečko Palermo« nebo »Mafie« je určitě slavný zástupce sociální zábavy pro téměř neomezený počet hráčů. K rozehrání partie mezi slušnými občany a skrytými mafiány stačí rukou nadepsané papírky, karty mariášky nebo barevné kuličky. Stejnou hru si můžete také zahrát například s kartami z »The Werewolves of Miller’s Hollow«.
V základní variantě Palerma potřebujete velké množství hráčů. Někdo se musí obětovat, sám nehrát a v podobě gamemastera hru řídit. Navíc hráči, kteří jsou popraveni na konci dne nebo v noci zabiti mafií musí čekat až ostatní dohrají, což se může podle velikosti skupiny značně protáhnout. Deskové hry nicméně mechanismus boje skupiny proti neznámému vnitřnímu nepříteli převzali a přizpůsobili pro menší skupiny. Vznikly tak unikátní hry, jakými jsou »The Resistance« (u nás vydaná pod názvem »Mafie«) nebo epická »Battlestar Galactica«, která až neuvěřitelně přesně a děsivě simuluje skrytou přítomnost cylonů.
Paradoxně je možné u her kráčejících pod korouhví spolupráce zažít infarktové a nervy drásající chvíle. Zároveň ale také jedny z nejepičtějších a zapamatování hodných herních zážitků.
V přímém protikladu – byť uvnitř stejného žánru – stojí hry, v nichž přesně víte, kdo je váš nepřítel. Hra a její mechanismy! Vedle zmíněného Pandemicu vám v »Ghost Stories«, »Záchranářích« či »Velké knize strašlivých čar« hází klacky pod nohy herní události, které se bratříčkují s náhodou různých měr a velikostí. Nikdo se nestresuje tím, že by ho jiný hráč podrazil. Všichni přikládají ruku ke společnému dílu, snaží se ze všech možností vytěžit maximum, připravit se na nejhorší a přežít ještě alespoň další chvilku. Cílem je vlastně rozlousknout principy a mechanismy hry a přihnout náhodu na svoji stranu.
Někdo by mi mohl vyčíst, že jsem v této kategorii neuvedl neméně zajímavý počin Antoina Bauzy, který si vysloužil vítězství ve Spiel des Jahre 2014. Čistě karetní hra »Hanabi« má však něco navíc, co ji od předchozích her odlišuje. Ač všichni hrají spolu a snaží se dosáhnout, co nejlepšího skóre spojenými silami, nikdo si nemůže ostatní hráče osedlat a zcela hru ovládnout. Nikdo totiž neví, co má na svých vlastních kartách a je závislý na radách a spolupráci s ostatními hráči.
Specifickou skupinu tvoří tzv. roleplayingové hry (RPG) a dungeon crawl. Kdybych chtěl provokovat nebo trýznit svůj mateřský jazyk, tak by to mohly být ‚hry na hrdiny‘ a ‚hry o plahočení se podzemím‘. Oba pojmy se většinou překrývají a splývají, protože ve hrách, jako je »Descent: Výpravy do temnot«, se banda hrdinů vypraví do labyrintu podzemních kobek. Hráči převtělení do rolí bijců a kouzelníků se snaží společnými silami proplahočit utrpeními, jež na ně vrhá gamemaster neboli pán jeskyně. Mechanismy, které se v těchto hrách objevují, jsou samozřejmě podobné kooperativním hrám, zmíněným dříve. Středobodem dungeoncrawlerů je ovšem atmosféra a boj. Karty událostí proto většinou obsahují doprovodné texty (angl. flawor text), které slouží pro vykreslení situace a dráždění fantazie hráčů.
RPG hry nejsou dungencrawlerům příliš vzdálené. Nenechávají se však tolik svázat koridorovým prostředím sklepů, kobek či chodbami vesmírných korábů. »Andor: Dobrodružné legendy« je velmi věrné převedení klasických konverzačních her na hrdiny do podoby deskové hry. Roleplayingové prvky snadno najdeme i v Arkham Horror a Shadows over Camelot, hrách které by za RPG označil jen zběsilý taxonomista.
V 2. dílu se věnujeme solitérním hrám:
