Hrajeme.cz
O hrách a hraní

Jak jsem neměl rád svého šéfredaktora aneb hodnocení deskových her (3. část)

Pokračujeme v tématu hodnocení her 3. částí článku od Aleše. V první části dospěl k filosofickému závěru, že najít opravdu „blbou“ hru je těžké. Ve druhé části hledal odpověď na otázku, zda je některý z důvodů natolik objektivní, že si hra zaslouží nejnižší hodnocení. V dnešním článku rozvíjí téma recenzování her a překonávání jejich úskalí.


Objektivní velikáni

Dalším možným přístupem k psaní recenzí je objektivní postoj novináře. Jsem dalek se pouštět do debaty o vůbec teoretické možnosti něco zkoumat z perspektivy nezatížené vlastním vědomím. Mám na mysli přístup, kdy hodnocení leží především v otěžích nadhledu, který prověří funkčnost použitých herních prvků a principů. Kvalitu napsaných pravidel. Hladkost průběhu hry. Přístupnost cílové a věkové skupině.

Zní to stroze, ale obdivuji ty, co takové recenze umí napsat a zároveň do nich promítnout svůj vlastní styl. Neznamená to, že se autor zbavuje odpovědnosti za finální osobní hodnocení. Ani se nemusí vyhýbat vlastním zážitkům a zkušenostem. Umí ale především vyzvednou obecné aspekty a čtenář sám musí odhadnout, zda je popsaná deskoherní záležitost jeho šálkem čaje či nikoliv.

Udělené puntíky, čísla či hvězdy poskytují zejména informaci o kategorii, kam lze hru v rámci širokého portfolia zařadit. Zde se možná dva přístupy rozchází v tom, jak recenzi číst. Hvězdičky korektní objektivně založené povahy napovídají, zda má čtenář investovat čas do přečtení celé recenze, aby se dozvěděl detaily a podrobnosti. Následně se vrhl do nejbližší speciálky, z které bude šťastně vláčet novou papundeklovou krabici.

Recenze anarchistů a emocionálně labilních autorů je možná vhodné číst s tím, že se podíváte na jméno a čtením recenzí postupně zjišťujete, do jaké míry jste s daným individuem kompatibilní. Zda to, co se líbí jemu, stojí za koupi, nebo to minete právě proto, že oplývá u dané hry superlativy. Hvězdičky slouží pouze k rychlé orientaci, kam si novinář dotyčný deskoherní subjekt zařadil.

Prostě články

Byla by škoda uzamknout se pouze v osidlech recenzí. Není vždy za každou cenu nutné vše hodnotit. Všemu dávat nálepku dobré, zlé či ošklivé. Prostý text, který shrne klady a zápory, někdy zadusá svou kvalitou do prachu pokus o jakýkoliv typ akademického rozboru či číselného hodnocení.

Krásným příkladem jsou dětské hry. V loňském roce se vydavatelé v České republice snažili a vyšlo nemálo hezkých kousků pro menší děti. Přesto nemám pocit, že by se recenzenti po hrách pro věk tři, čtyři plus vrhali žraločími zuby a snažili se je rozcupovat na kousky.

Důvod leží v tom, že dětské hry můžete hodnotit jen v jistém časovém období svého života. Ač jste sebezodpovědnější recenzent, vaše nebo sousedovic děti to nerespektují a rostou. S tím, jak se zmenšuje množství vhodných testovacích subjektů, se vaše hodnocení stává méně a méně relevantní. Hry »Klauniáda« nebo »Karneval berušek« dost obtížně zhodnotíte s partou fotrů, kteří s deskovými hrami vstávají i usínají.

Dává však smysl – právě spíše objektivně – o hezkých hrách informovat, aniž by bylo vždy nutné hrát si na kata.

Atom vodíku, atom helia

Všechny předchozí úvahy brali v potaz hodnocení jedné jediné hry. Stejně jako když se student teoretické fyziky vrhne od atomu vodíku na něco komplexnějšího, tak se nám situace kolem hodnocení vybarví v celém spektru, pokud začneme vrtat do srovnání deskových her mezi sebou.

Hvězdičkové, číselné či jinak kvantifikované hodnocení vyjeví svoji sílu při tvorbě žebříčků a seznamů, nad kterými běžně movitý hráč dumá při výběru, kterým směrem pustit svému kontu žilou. Vezměme si deset her a seřaďme je podle počtu hvězdiček. Zavítejme na BoardGameGeek.com a využijme desetinné hodnocení v rozsahu od jedné do desíti založené na názorech stovek, tisíců či snad desetitisíců hráčů. Se seznamem v ruce můžeme vyrazit na nákupy. Pár minut a ultimátní vítěz v bitvě o Olymp je přítomen.

Pokud někdo čte stejnou šnečí rychlostí jako já, má o zábavu na odpoledne postaráno, vrhne-li se do pročtení recenzí deseti zmíněných hypotetických her. Puntíky jsou prostě puntíky. Kdo by se v dané situaci babral s pročítáním názorů recenzenta, které čpí zaujatostí a výjevy vlastních emocí?

Problém samozřejmě tkví v tom, že vypovídací hodnota pěti hvězdiček »Celestie« je radikálně odlišná od hodnocení například u »Agricoly«. Respektive je i není. Záleží opět na tom, jak se na hodnocení recenzent dívá. Především je ale podstatný fakt, že tyto dva příklady představují dvě naprosto nesrovnatelné hry. Porovnávat jejich kvality, je jako hádat se o to, zda je lepší víno nebo skotská. Někdo má rád obojí, jiný by se z whisky pozvracel. Oba nápoje, stejně jako obě kategorie her mají své lepší i horší zástupce, ale mezi sebou jsou jen těžko srovnatelné a jedna nenahradí druhou.

V dobách, kdy se Agricola skvěla na první příčce žebříčku BoardGameGeeku, k nám do půjčovny chodili zoufalí hráči, kteří své entrée ve světe deskových her podstoupili v područí hutných a pro ně zcela nestravitelných pravidel. Nechali se bláhově oslnit králem trůnícím na vrcholu žebříčků. Často od nás odcházeli spokojeni s krabicí hry Carcassonne, nad níž ostřílení harcovníci možná ohrnou nos, pysk i jiné části obličeje, která však umožnila hladší výpravu do mechanismů používaných v moderních deskových hrách.

Čísla snadno vypucují ostny a růžky, které složité deskovky mohou vystrkovat. Snadno jednoduchou hříčku vystaví ve světle reflektorů a zmatou nadšeného hltače pravidel zvících desítek stran. Slovní recenze je samozřejmě k nezaplacení a dává nepoměrně lepší představu, do čeho chceme investovat čas i finance.


V poslední 4. části se Aleš bude věnovat hodnocení her pomocí různých anket a cen.

POKRAČOVAT

Související články:

Mohlo by vás také zajímat

Připojte svůj komentář