Nezávislý portál o moderních společenských hrách pro děti i dospělé.
Novinky 2017

Jak jsem neměl rád svého šéfredaktora aneb hodnocení deskových her (2. část)


Pokračujeme v tématu hodnocení her druhou částí článku od Aleše. V první části dospěl k filosofickému závěru, že najít opravdu „blbou“ hru je těžké. V pokračování článku hledá odpověď na otázku, zda je některý z důvodů natolik objektivní, že si hra zaslouží nejnižší hodnocení. Dozvíte se také, jak to bylo s hrou Jak jako jak.


Jako co to jako … „Jak jako jak?“

Intenzivní impuls tohoto týdne, který mě ztloukl a dotlačil k této litanii, je hra »Jak jako jak«, kterou u nás vydal MindOK. Z pravidel mi hra přišla sympatická. Kombinace páru stařečků »Bluff« a »Limits«. Hru jsem zkusil poctivě zahrát. Hrál jsem s různými hráči. Dětmi i dospělými. Blbě se vysvětlovala, děcko i někteří dospěláci nebyli sto pravidla a způsob přihazování pochopit. Hra se několikrát zasekla a prostě jsme nechápali jak z toho ven. Jak jako jak prostě regulérně nefungovala. Ta výjimka, co potvrzuje pravidlo? Exemplář blbé nefunkční hry?

Jenže mi pořád vrtalo v hlavě, že to je MindOK. Že kluky znám. Vybírají pečlivě pěkné hry. Proč by vydávali něco tak evidentně zabugovaného? Na rozdíl ode mě se moje dcera s hodnocením moc nepárala a v JOUB.castu (na YouTube) hru neukázala v zrovna v nejlepším světle. Já byl diplomatický, ale upřímně jsem s ní v podstatě souhlasil. Jenže v JOUOB.castu číslo 11 jsem se rozohnil i já a hru sežehl ohněm pekelným.

Jak jako jak je ale výborná hra! Smutnící kamarád z MindOKu se mě ptal, zda jsme hráli zahrané karty lícem dolu. Nehráli. Oni se mají hrát lícem dolu? Tahle jediná změna hru proměnila v regulérně zábavný kousek s jednoduchými pravidly. Výborná blafovačka, která frčí pěkně i ve třech hráčích.

Kde se stala chyba? Schválně si pohrávám s nenávistí vás čtenářů k různým stranám konfliktu. Ani já jako recenzent nejsem zcela na vině. V pravidlech totiž tato informace není. Text zní pouze „zahrát kartu“. Možná mě svedlo na scestí srovnání s mechanismem Limits. MindOK má vždy pravidla přesná, jasná a bez chyb. Nikoho z nás tedy nenapadla možnost, že hru hrajeme jinak, než byla zamýšlena.

Možná je vina na autorech, kteří nejasně sepsali pravidla originálu. Možná se něco ztratilo v překladu. Možná můžu vinit lidi z MindOKu. Možná můžu vinit sebe, že jsem nepochyboval i o tak krátkých pravidlech. Mohl jsem zkusit zjistit, jestli se někde neválí zakopaný pes či kočka. Žádné z uvedených možná ale není záměrné. To nic nemění na faktu pošramocené pověsti pěkné hry.

Existuje tu ale i druhá strana mince a tou je … A proč si myslíš, že to píšu?

Pravidla „Jak jako jak“ obsahují regulérní laps, který prostě některým lidem – jako třeba mně – znemožní hru hrát tak, jak se má. Kdybych na hru psal recenzi, optimální přístup by byl chybu odhalit, v recenzi na ni upozornit a hru zhodnotit ve své zamýšlené podobě. Ideální stav, ale je evidentní, že to prostě vždycky nevyjde.

Každopádně, zde se nabízí příležitost, abych se přenesl k tomu, co osobně považuji u recenzí za stěžejní a proč nemám rád svého šéfredaktora. Stěžejní je text! Proto ho ostatně novinář píše. Mé texty jsou často subjektivní. Vyjadřují nejen objektivní fakta ohledně mechanismů hry a způsobu hraní. Shrnují emoce, zážitky a pocity ze hry. Jak baví mě, mé spoluhráče a jak odhaduji, že by mohla hra zaujmout cílovou herní skupinu. V mém přístupu mi nedává valný smysl shrnout vše do jediného čísla.

Musel jsem si ale vytvořit nějaký přístup k udílení hvězdiček. Ač bych mohl vše házet za hlavu a prostě nasázet automaticky čtyřku – věřte nebo ne – nemám tenhle alibistický přístup rád. Vznikla tak vnitřní alladjexova stupnice:

  • Pět hvězdiček? Bomba, kterou adoruji a hájím vlastním tělem.
  • Čtyři hvězdičky lepím na krabice, o jejich obsah se na herním stole kdykoliv rád podělím.
  • Tři hvězdičky? Dal jsem je vůbec někdy? Prostě neurazí. Nabídněte mi partii a neodmítnu.
  • Dvě? Jedna? Nula? Takové hry nehodnotím. Nemám zapotřebí vozit se po slabších, kteří se nemají jak bránit.

Ještě jednou a naposledy sáhnu jakům na zoubek. Psát recenzi před týdnem, dostali by prostě jedna. Psát ji nyní, čtyřka je jistá. Kdo by se podíval pouze na hodnocení, musel by pochybovat o mé příčetnosti a směroval by mne k specialistovi na schizofrenii. Až samotný text by dal konkrétnímu počtu hvězdiček smysl.

Extrémní škála

Příklady, o které se tu otírám jsou spíše extrémní. Zajímavé na nich je, že se týkají pohledu jedné osoby na konkrétní hru. Mnohem častější bývá extrémní hodnocení jediného kousku vícero lidmi. V mém okolí je nezměrná zásoba her, které rádi společně hrajeme. Od pitomůstek a fillerů, přes relaxační strategie, hutná eura až po bigboard a ameritrash.

Černou ovcí rodiny je ale »Historia«. Zatímco se jedná o moji oblíbenou a dalo by se říci pětihvězdičkovou … možná čtyřapůlhvězdičkovou hru, část mých kumpánů k ní přistupuje střízlivěji, či dokonce vlažněji. Najdou se i tací, kteří ji regulérně nesnášejí, a my ji tak používáme, když chceme dotyčného zahnat pryč.

Recenze od tří do pěti hvězdiček jsou v subjektivním přístupu k psaní či hodnocení naprosto korektní. Podle mého názoru se jednotlivé texty budou víceméně shodovat v popisu funkčních mechanismů, které hra nabízí. Lišit se bude hlavně pocit a emoce, které autoři při hře zažívají. Míra příjemného dráždění mozkových závitů během dumání nad strategií a dalšími tahy.

Ale dát hře jeden nebo dva puntíky, protože se mi nelíbí? Ne s tím nesouhlasím. Hra funguje. Jenže pokud hráče nebaví, těžko jí může udělit vysoké hodnocení. To by bylo pokrytectví. A tak nerecenzuji hry, které nemám rád.


Další, v pořadí 3. část pokračování seriálu o hodnocení her vám přineseme v pátek 3. března. Dotkne se mimo jiné recenzování her.

POKRAČOVAT

Související články:

Napsat komentář