Nezávislý portál o moderních společenských hrách pro děti i dospělé.
Novinky 2018

Do žen a do melounů nevidíš


Tak jsem se zase jednou přesvědčil o pravdivosti přísloví v záhlaví mého skromného článku.

Říká se, že muži jsou hravější jak ženy, že zůstávají v podstatě celý život dítětem. Tím jsou přímo předurčeni k tomu, aby se také stali zapálenými fandy deskových her. A když pak přijdou do jejich života děti, tak je doma o zábavu postaráno a naše drahé polovičky to většinou tolerují a jsou rády, že se dětem věnujeme. Jenže deskovky nejsou určeny jen pro děti a co dělat, když chceme zapojit do hry i naše partnerky. Pokud to nejsou světlé výjimky, taktéž zapálené do her, tak to bývá někdy problém. Bývá problém vybrat hru, která by mou ženu bavila, měla dostatečně jednoduchá pravidla, nebyla úplně stupidní a i herní doba hraje velkou roli. Celkem chápu rozladění mé ženy, když nemá k hrám vztah a já ji téměř každý měsíc nutím učit se stále nová pravidla nových a nových her. A tak bych se chtěl podělit o jednu mou překvapivou skutečnost a dát tak naději mužům, které jejich partnerka odkazuje s deskovými hrami do patřičných mezí a jim tak nezbývá než na chvíli opouštět svou rodinu a chodit si občas zahrát se stejně postiženými přáteli.

Možná, že se mýlím, a že vztah k hrám je spíše dán životní zkušeností a ne pohlavím, ale ze svého okolí znám opravdu více mužů, kteří se občas rádi ponoří do světa fantazie a stávají se dobyvatelem království, prozkoumávají daleký vesmír nebo spolu se svými přáteli zachraňují svět. Mně už silně táhne na padesát, ale přesto si vzpomínám na mé herní začátky, kdy jsem s mými rodiči ještě někdy v šedesátých letech minulého století hrával hry. Ano i tehdy byly k dispozici i jiné hry než člověče nezlob se nebo dáma. Vzpomínám si, jak jsme hrávali karetní hru o indiánech, kde herní atributy na kartách byly mustangové, colty, indiánské dýmky míru, přistěhovalecké vozy nebo stopaři a cílem bylo během hry nalézt velkou truhlu s pokladem. V jiné hře jsem zase jako detektiv měl za úkol nalézt třináct karet, které představovaly stopy vedoucí k odhalení pachatele. Ještě dnes si pamatuji na pěknou a výstižnou grafiku karet, kde se hráči mohli setkat se stopami, jako byla šlápota, krvavá skvrna na saku, nebo dokonce i nález mrtvoly, která seděla velice vtipně v rakvi. Kdo první shromáždil všechny stopy, vyhrál. Ještě dnes si i přesně pamatuju na název hry „Kdo je pachatel?“. A i nějaké deskové hry by se našly. Z dnešního pohledu sice primitivní, v mých dětských vzpomínkách ale úžasné. Vždycky jsem býval nadšený, když jsem jako trpaslík Šmudla na nádherném herním plánu mohl zachraňovat Sněhurku. Mí rodiče si prostě hodně s námi dětmi hráli a tak mi to asi zůstalo. Proti tomu má žena nemá takovou zkušenost. Pochází z podhorské obce na Středním Slovensku, a jak říká s úsměvem: „My jsme neměli čas hrát nějaké hry, protože jsme museli pracovat na poli“.

A tak když jsem už v mém dospělém věku objevil moderní společenské hry, tak bylo mnohem snadnější zapálit pro hru mé děti, než mou ženu. Snad jako většina lidí, kteří s moderními deskovkami před lety začínali, jsme jako první objevili Carcassonne následované Osadníky z Katanu. Má žena se Osadníky naučila a občas v rámci společně strávených chvil s dětmi si tuhle hru zahrála. Nikdy, ale nebyla nějak aktivní v tom, že by hru vytáhla a řekla nám tak pojďme si zahrát. Pak přicházely postupně další a další hry, další a další pravidla, která se má žena odmítala učit a tak mne nezbývalo než hrát s dětmi nebo občas s přáteli. Pokud má drahá polovička akceptovala nějakou hru, tak to byla většinou nějaká jednoduchá hra, která se dala zahrát za krátký čas, a člověk u ní nemusel nějak extra přemýšlet. U vysvětlování pravidel se má žena většinou ztratí po pár úvodních větách a ne příliš vstřícně prohodí: „Já už stejně nevím, co jsi říkal. Pojďme už hrát a uvidíme.“

Jednou se v mé poště objevilo dlouho očekávané první vydání hry Agricola. Neměl jsem dříve k dispozici už dávno vydanou zahraniční verzi téhle hry, ale nastudoval jsem o této hře téměř vše, protože jsem ji chtěl zařadit do herního magazínu, který jsem natáčel pro televizi NOE. Věděl jsem, že pro nepříliš nadšeného hráče deskových her je to hra příliš složitá a měl jsem obavy, jestli má žena bude schopna dohrát aspoň jednu hru, abych si tuhle deskovku doma aspoň trošku vyzkoušel. A tady přišlo mé první velké překvapení v herní historii naší rodiny. Nejenže má žena byla schopna pochopit, zahrát a dokončit tuhle první hru, ale hrála ji s velkým zápalem a nadšením a i když poprvé prohrála, tak byla nadšená a sdělila mi, že si to musíme zahrát znovu a dát odvetu. A tehdy mi spadla čelist poprvé. Ve více hráčích poměrně dlouhá a složitá hra a má žena se ptá, kdy si ji zahrajeme znovu. Od té doby jsme ji spolu a i s přáteli hrály mockrát a má žena vždy s nadšením. Obzvlášť když mne porážela. Tak jsem si říkal čím to je, že jiné hry mnohem jednoduší ji otravovalo hrát a z Agricoly je nadšená. Vzpomněl jsem si, co vždycky říká ohledně svého dětství a hraní s rodiči a uvažoval jsem, že se při rozvoji zemědělské usedlosti, obdělávání polí a chovu zvířat vrací do svého dětství a proto je hrou tak nadšena.

Pak přicházeli zase další a další hry a kromě Agricoly má žena hrála některé hry s menším nadšením a některé hry hned po první hře odmítla už kdykoliv podruhé hrát. Jedna z her, kterou jsem já sám osobně nadšený je Battlestar Galactica. Je to dáno určitě také tím, že jsme spolu s mým jedenáctiletým synem velcí fandové sci-fi žánru a specielně tohoto televizního seriálu. I když přiznávám, že na žádost mé ženy při některých scénách zakrývám synovi oči polštářem. Oproti tomu má žena má proti všemu, co jen trošku zavání nějakou kosmickou lodí, mimozemskou civilizací nebo roboty, přirozený odpor. Do kina by na takový film nikdy nešla, a když je něco takového v televizi, tak ji vypíná, v lepším případě odchází. Kvůli tomu u nás deskovka Battlestar Galactica dlouho ležela ladem. Vlastně nejen proto. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem lokalizoval a graficky zpracoval všechny karty z téhle hry a problémem je také počet hráčů. Ve dvou, jen s mým synem, to u téhle hry nevytrhneme a tak už dlouho hledám spoluhráče, kteří by si se mnou občas tuhle netradiční kooperativní hru zahráli. Čím jsem byl dále ve sledování jednotlivých epizod stejnojmenného seriálu, tím mi bylo jasnější, že plně vychutnat tuhle hru mohou nejlépe ti, kteří sledovali seriál – a to má rodina, kromě syna, určitě není. No a konečně jsem ve své práci našel pár lidí, kteří by si tuhle hru rádi zahráli. Problémem ale bylo, že jsem hru hrál jen jednou a to ještě v anglické mutaci, kdy jsem hru ještě nevlastnil a nestačil jsem sledovat všechny nuance téhle deskovky. Ještě dříve, než ji přinesu mezi své přátele, se kterými si hru chci zahrát, jsem si ji chtěl vyzkoušet a nacvičit, abychom pak na pravidla nekoukali všichni jak sůva z nudlí a aby aspoň někdo posouval hru kupředu se znalostí základních mechanismů. Problém byl, že můj syn odjel k babičce a doma zůstala jen moje žena s mou starší čtrnáctiletou dcerou, která má podobný vztah ke scifi, jako její matka. Nicméně mi nezbylo nic jiného než přijít s pokorným prosíkem, jestli by si se mnou nezahráli novou hru, že si potřebuju vyzkoušet mechanizmy hry a že ji ani nemusíme dohrát do konce. Pro jistotu jsem chtěl informace dávkovat po kapkách, ať to pro mou ženu není tak velký náraz, a tak jsem ji ještě nechtěl sdělit co je to za hru. Protože jsem moc prosil, tak benevolentně souhlasila s tím, že se nejdříve musí posbírat v zahradě popadaná jablka. Vyrazila spolu s dcerou do zahrady a já jsem zatím slíbil, že nachystám hru. S napětím jsem pak čekal jejich návrat, jestli mne, když uvidí, o co jde, nepošlou do háje. Naštěstí jejich návrat proběhl s dobrou náladou a tak bylo pro mne snadnější je přesvědčit. Ještě když pracovali v zahradě a já chystal hru, jsem si uvědomil při množství komponent téhle hry, množství různých druhů karet s velkým množstvím textu a možností výběru akcí, že možná nedohrajeme ani jedno kolo, když i já ještě mírně tápu v pravidlech. Určitě všichni hráči znají pocit jak je hra otravná, když nikdo pořádně nezná pravidla, všichni se učí a někteří ani příliš hrát nechtějí. Ale tak jsme začali, a já v duchu typoval, na jakou vzdálenost doletí lidská flotila, než má žena ukončí trápení u téhle hry a řekne, že už to snad bude stačit a že končíme hru. Je pravda, že jsme místy tápali jakou kdo zahrát akci, obzvlášť když má rodina viděla herní plán a texty na kartách poprvé v životě, ale kupodivu uběhla první hodina hry, druhá hodina hry a když jsem se opatrně zeptal své ženy, jestli už chce skončit, tak řekla, že ji to baví a přestože byly všechny zdroje už v červeném, tak že se pokusí spolu s dcerou zachránit lidstvo. Po mém odhalení, kdy jsem zveřejnil, že jsem Cylon a přišel o prezidentský titul, převzala kromě titulu admirála i prezidentství a vedla úspěšný boj za záchranu lidstva. Já jsem ve své nervozitě zahrál špatně kartu superkrize těsně před skokem flotily a tak mi byla po skoku nadsvětelnou rychlostí má rozmístěná cylonská flotila na houby. Pak ještě použila uváženě atomovku, co ji zbyla a dcera skočila pomocí řízení FTL předčasně do hyperprostoru. Na závěr tak sice ztratili 3 populace, ale s minimálním zbytkem paliva zachránili lidstvo a já jako Cylon jsem se mohl jít klouzat. Tak jsem jim pogratuloval k vítězství, má žena prohlásila, že ji ta hra hodně zaujala, že je to dobrá hra a jestli se to dá zahrát ve dvou, že bychom si to spolu někdy zahráli. A tehdy mi spadla čelist ještě níž, než když byla nadšena Agricolou. Ani ve snu by mne nenapadlo, že bude se mnou má žena někdy bojovat ve vesmíru a že bude zachraňovat vesmírné lodě před dotěrnými roboty. Nejenže jsme hru, u které jsem chtěl jen vyzkoušet mechanismy, dohráli do vítězného konce, ale má žena byla hrou se sci-fi tématikou nadšena. Holt do žen a do melounů nevidíš!

A ještě malá poznámka nakonec. Minulý týden jsem byl předvádět deskové hry na jedné akci setkání rodin. Setkal jsem se tam s jednou početnou rodinou, kde jejich máma měla velký zájem o deskové hry, ač doma ještě žádné neměli. Jejich táta od rodiny k tomu byl víceméně chladný a jen brblal. A tahle máma mne pozvala k nim na pokoj, ať jim poradím jakou hru koupit a ať přemluvím jejího muže, že je to dobrá investice. Takže milé dámy – fanynky deskových her: „Svět není černobílý, nezoufejte, může se stát, že do mužů a do melounů nevidíš.“

Zdeněk KŘEN Petrůj

Jeden komentář

Napsat komentář